Rozcestník
title scroll

O tripu

Cílem tohoto textu je co možná nejdetailněji popsat účinky drogy LSD; je určen zejména těm, kdo si tuto drogu nikdy nevzali, ale buď o tom uvažují, nebo je prostě jen zajímá, co je to trip (tímto slovem nazýváme dobu, po kterou je uživatel drogou ovlivněn). Rozhodně nikoho nenabádám k tomu, aby cokoliv bral; je na rozhodnutí každého, jak naloží se svým životem.

Začneme několika fakty: LSD je netoxický halucinogen, na kterém se netvoří závislost. Mezi drogy patří proto, že působí na centrální nervovou soustavu, leč na rozdíl od většiny ostatních drog jde o látku netoxickou (není možné se jí předávkovat), fyzicky tedy organizmus nepoškozuje (krom toho, že dočasně zvyšuje krevní tlak, tep, tělesnou teplotu, nebezpečně reaguje v kombinaci s některými drogami či léky a u těhotných žen může vyvolat potrat); to však pochopitelně neznamená, že její užívání je zcela bezrizikové – člověk může být pod jejím vlivem v určitých situacích nebezpečný sobě i okolí (což samozřejmě platí i například pro alkohol; přesto se lidé občas opíjejí). LSD je droga relativně bezpečná; ačkoliv je státem zakázaná, podle mnohých studií je méně nebezpečná než alkohol či tabák. Psychická náročnost jejího užívání však může být značná.

LSD se do těla nejčastěji dostává cucáním malinkých papírků, které jsou drogou napuštěny. Ačkoliv je LSD průzračná látka bez chuti, barvy či zápachu, papírek může někdy chutnat trošku hořce, neboť se občas používají ještě nějaké látky k tomu, aby se prodloužila doba, než LSD z dlouho nepoužitého papírku vyprchá (k čemuž stejně nakonec dojde, proto je dobré papírky skladovat v chladu, tmě a hlavně v suchu; třeba v alobalu a vzduchotěsném sáčku v mrazáku); jeden papírek může běžně obsahovat desítky až stovky mikrogramů látky, na což je třeba dávat pozor a vědět, kolik si berete. Cena je velice příznivá, pohybuje se kolem pár stovek za trip. Účinná dávka se počítá v desítkách mikrogramů, takže jedna kapka čistého LSD by stačila pro trip tisíců a tisíců lidí (drogu lze sehnat i v kapalné formě, avšak rozpuštěnou v jiné kapalině kvůli koncentraci).

Dávkování je vůbec velice ošemetná záležitost, jelikož různí lidé jsou na určité aspekty tripu různě citliví. Ve změnách smyslového vnímání až takové rozdíly mezi lidmi nebývají, avšak LSD značně posiluje emoce a zvyšuje citlivost; to znamená, že citově založeným vnímavým lidem plným emocí může stačit výrazně menší dávka než lidem stabilním, rozumovým či necitlivým. Rozdíly mohou být obrovské: Kupříkladu mé nejlepší kamarádce stačí na trip 25 až 50 mikrogramů (a snad nikdy neměla více než 100); já takovou dávku téměř nepocítím (budu stále méně vnímavý a emotivní než ona bez drog), na trip potřebuji alespoň třeba 250 mikrogramů (a zkoušel jsem nejrůznější dávky od 25 do 3000).

Citlivějším lidem tedy nedoporučuji začínat na větší dávce než 50 mikrogramů (i 25 může stačit), ale ani rozumově založeným flegmatikům bych na první pokus nedoporučil více než 100 mikrogramů. Je samozřejmě možné, že účinek se prakticky nedostaví, ale dokud nevíte, jak na LSD zareagujete, neriskujte; ani zkušení uživatelé by dle mého názoru neměli z ničeho nic brát výrazně vyšší dávky, než na jaké jsou zvyklí (postupné zvyšování je vždy bezpečnější než skokové).

Asi 15 minut po požití začne člověk pociťovat první fyzické příznaky (je plný energie, cítí určitý přetlak v hlavě a obličeji), trip začíná cca po dalších 15 minutách (tedy celkem 30 minut po požití). Trvání je velmi dlouhé (typicky 12 až 16 hodin, ale může být i delší, zejména při vyšších dávkách), nejedná se tedy o drogu vhodnou „do baru“ (i z mnoha dalších důvodů), spíše na delší akce. V pozdější fázi působení drogy je pro někoho možné i spát (čímž typický trip ukončí), leč usnout je těžké (pro někoho nemožné); naopak lze velice snadno nespat (vcelku není problém jeden den ráno vstát, večer vzít drogu a jít spát až další den večer).

Tento text vnikl coby přepsání (a zkulturnění) poznámek z jednoho mého tripu (Silvestr 2016): 31. prosince kolem osmnácté hodiny jsem vzal 300 mikrogramů a 1. ledna kolem čtvrté hodiny ranní 400 dalších; účinná látka v mém těle tedy pravděpodobně přesáhla 500 mikrogramů; kolem poledne jsem na pár hodin zasedl k počítači a udělal si nějaké poznámky, abych pomocí nich mohl později co nejpřesněji popsat vliv působení své oblíbené drogy (vlastně příležitostně užívám jen halucinogeny; jinak jsem nekuřák, abstinent a většinu známých drog jsem zkusil právě jednou – prostě mě nelákají). Nebylo úplně snadné to, co jsem si pod vlivem napsal, zpětně rozklíčovat, ale snad se mi to povedlo.

Paměť sice zůstává působením LSD nedotčena, takže si každý může teoreticky pamatovat vše, co zažil; problém je v tom, že ony zážitky se jeví úplně jinak s čistou myslí a pod vlivem, takže smysl řady z nich se úplně změní (proto si rád dělám poznámky).

Část první: Změna myšlení

Do lidského mozku neustále proudí celá řada vjemů, které tento dokáže velmi účinně filtrovat, aby se mohl věnovat vyšší myšlenkové činnosti. Kupříkladu já při psaní tohoto textu slyším hudbu, cítím dotek stolu a klávesnice, v zorném poli mám krom monitoru další předměty, v ústech lehce slanou chuť, na nohy mi vane vítr z ventilátoru počítače; dokud jsem se nad tím teď aktivně nezamyslel, můj mozek tyto vjemy shledal irelevantními, takže je ignoroval, abych se mohl věnovat psaní souvislého textu.

LSD tuto schopnost (filtrování) do obrovské míry potlačuje; ačkoliv mozek pravděpodobně není v žádnou chvíli schopen věnovat se úplně všem podnětům, takže některé stejně musejí být ignorovány, na tripu je těch odfiltrovaných podstatně méně. Ono potlačení je pochopitelně tím větší, čím větší dávku si člověk vezme; následující řádky budou popisovat účinek poměrně vysoké dávky (500 a více mikrogramů).

Člověk je tedy pod vlivem LSD doslova přehlcen vjemy: melodie, barvy, chutě, dotyky, vůně, které vnímá neuvěřitelně intenzivně (zkuste se ze všech sil soustředit na nějaký tón, barvu, chuť či dotyk, vydržte to několik desítek sekund; když výsledek vynásobíte tisícem, přiblížíte se k prožitku daného vjemu tak, jak jej můžete cítit na tripu každou sekundu mnohokrát).

V důsledku absolutního a nepředstavitelného přehlcení vstupy, které vytěžují téměř všechnu dostupnou mozkovou kapacitu, není pak člověk schopen komplikovanějších logických úvah. Domnívám se, že tyto funkce mozku nejsou nedostupné v tom smyslu, že by prostě logické myšlení na tripu „přestalo fungovat“; jednoduše pro něj nezbývá prostor a udržet pozornost prakticky není možné, neboť neustále přicházejí nové smyslové zážitky. Obecně „udržet myšlenku“ skoro nelze.

Že schopnost logického myšlení není úplně „nedostupná“, jsem si ověřil pomocí notepadu, do kterého jsem si zapisoval myšlenky, což mi pomáhalo neustále neutíkat od tématu; pokud člověk zvládne toto (což je i s poznámkami dost obtížné), lze provádět i logické či matematické úkony, ačkoliv šíleně pomalu kvůli neustálému rozptylování (krom toho předpokládám, že pro ne-matfyzáky bude něco takového extrémně nudné, takže pozornost bude opadat rychleji; já osobně to normálně považuji za zábavu, ale stejně mi činilo trochu problém u toho nějakou dobu setrvat).

Určitě znáte ten pocit, když o něčem mluvíte, tím si cosi připomenete, odbočíte od tématu, to vám opět něco připomene a začnete mluvit o tom; a pokud vás toto téma skutečně zaujme, může být pak někdy problém vrátit se zpět, musíte si uvědomit, jak jste se k tomu dostali a vzpomenout si, čím jste začali. Přesně tím způsobem funguje myšlení na tripu, až na to, že proces „vrátit se zpět k tématu“ sám o sobě vyžaduje soustředění, čehož ale nejste schopni, takže typicky selže, i když se o něj nakrásně pokusíte.

Myslíte-li na „A“, což vám připomene „B“, které vám zas připomene „C“, za normálních okolností například chvíli přemýšlíte o „C“, vzpomenete si, že jste k němu došli skrze „B“, ke kterému zas skrze „A“; pod vlivem LSD sice máte k dispozici nedotčenou paměť, takže teoreticky můžete udělat tentýž proces, ale typicky se od „C“ dostanete maximálně k „B“ (a i za to můžete být ještě rádi), načež Vás vyruší úplně nová myšlenka (či spíše vjem) „D“ (pokud vás tedy nevyruší už při pokusu přejít k „B“).

Běžně se tedy střízlivá mysl nachází v nějakém stavu, ke kterému se jednak nějak dopracovala, ale krom toho má také určitý cíl, kterého zas dosáhne splněním určitého počtu kroků (akcí). V podstatě máme pohled na jakousi časovou osu, který jsme schopni „zoomovat“; LSD nás přesune tak blízko, že v jednu chvíli vidíme tak jeden malý krok zpět i vpřed (a i o to se musíme aktivně snažit, přičemž někdy ani to nevyjde, neboť jsme vyrušeni dalšími podněty).

Co například udělám, když se chci napít? Zvednu se od počítače, dojdu do kuchyně, vezmu skleničku, otevřu lednici, vezmu lahev, naliju část obsahu do sklenice, vrátím lahev zpět a odejdu k počítači. Jak naložím se stejným záměrem na tripu? Uvedu dva příklady – pro úspěch i neúspěch:
a/ Zvednu se od počítače. Za oknem sněží. Ten sníh je nádherný. Jak se blýská. Co jsem to chtěl? Aha, jdu si pro pití. Dojdu do kuchyně. Vezmu skleničku. Jé, ten nádherný vzor na ní. Tak krásně červený. Ta barva je sytá. Hodila by se k ní ještě žlutá. A zelená! Světlá? Ne, tmavá. Tmavě zelená mi připomíná hrad Darkmoor ze hry Might and Magic VI. Ten byl v takových bažinách, že? Proč stojím v kuchyni, když v obýváku na stole svítí krásná lampa? Na tu si musím jít rychle sáhnout, je tak lesklá.
b/ Zvednu se od počítače. Za oknem sněží. Ten sníh je nádherný. Jak se blýská. Co jsem to chtěl? Aha, jdu si pro pití. Dojdu do kuchyně. Vezmu skleničku. Jé, ten nádherný vzor na ní. Tak krásně červený. Ale proč ji držím? Aha, jdu pro pití. Otevírám lednici. Nakládané okurky! Mňam. V láku. Ale mám žízeň, co? Tak beru lahev. Nalívám skleničku a hotovo.
Jak je vidět, taková akce může být úspěšná, ale také může zcela selhat v závislosti na náhodě (obecně asi čím větší bude má žízeň, tím spíše se nenechám rozptýlit).

Trip extrémně zvyšuje časové preference, důležité je vždy hlavně to, co je aktuálně vnímáno. Ne že by člověk nebyl schopen posoudit důležitost různých věcí, ale pouze tehdy, má-li je zrovna před sebou, případně pevně zaryté v podvědomí. Provést analýzu vzdálenějších důsledků nějaké akce je prakticky nemožné; ne snad že by mozek nebyl z principu schopen, ale analýza je docela nuda a hudba tak krásně hraje, ta zeď má nádhernou barvu a koberec má tak příjemně jemná vlákna. Co že jsem to vlastně chtěl? Asi nic důležitého.

Paměť máte stále k dispozici, takže na tom, co víte „automaticky“, se nic nemění; máte-li někoho rádi a jste-li z podstaty dobrý člověk, který nechce ubližovat druhým, nepůjdete za kamarádem a neřeknete mu, i kdyby vás to právě napadlo, že pes, který mu umřel, vás stejně hrozně štval a neměl jste ho rád, protože víte, že byste ho tím třeba rozesmutněli, což nechcete.

Jste-li však člověk záštiplný a dělá-li vám radost ubližovat druhým, dost možná to uděláte a ještě si vymyslíte další věci, které byste mohli přidat. Je možné, že na společenské konvence nebudete brát ohledy, neboť to už je příliš „vysoká logika“.

To však není jediné riziko, uvedu další příklad; já osobně bych třeba nikdy (ani zfetovaný) nepřišel k ženě a neřekl jí, že je vážně ošklivá. Jenže to má háček: Líbí se mi, když jsou ženy vyzývavé. V souvislosti s tím nepovažuji za tak moc nereálné k dotyčné přijít a říci jí, že se chová či vypadá jako děvka – a myslet to jako kompliment – což ona tak patrně nepřijme. Nic takového se mi nikdy nestalo, ale uvádím to jako příklad.

Citlivost jedince na tripu však vzrůstá, takže se ho může dotknout i to, co by jindy přešel (z klidných a logicky myslících lidí se stávají citliví a emotivní v dobrém i špatném slova smyslu); tripuje-li více lidí spolu, je třeba si uvědomit, že všichni budou nejspíše méně společensky obratní a zároveň zranitelnější, takže je nutné vybrat si skutečně dobrou společnost blízkých, kterým věříme.

Navzdory tomu, že lidé pod vlivem LSD tak důsledně nedomýšlejí důsledky svých akcí, se dle mého názoru není třeba bát toho, že by člověk například zapálil ubrus z důvodu: „Jé, to je ale krásný oheň,“ protože informaci, že je to nebezpečné, máme uloženou v hlavě jako fakt a stále přístupnou. Na druhou stranu si umím představit, že chrstnout vodu na hořící olej by člověk na tripu mohl, protože ví, že oheň je nebezpečný a voda ho hasí, přičemž informaci, že s olejem to není dobrý nápad, sice někde máme, ale možná ne tak úplně po ruce.

Když už by ten dům začal hořet, ztripovaní jedinci by jej nejspíše opustili, protože aktuální pocit ohrožení by měl přebít pokusy zastavit se při útěku a kochat se krajinou, zdí, akváriem, muzikou a dalšími kratochvílemi. Že rychlost evakuace by byla nižší než ve střízlivém stavu, asi netřeba dodávat. Na druhou stranu mohou existovat i nějaká rizika, která člověk nemá vyhodnocená už předem (jako třeba že oheň je nebezpečný; to prostě ví), přičemž ta mohou představovat problém. Například vloupání, což je situace, které lidé typicky zvyklí čelit prostě nejsou, by mohlo skončit různě; i pod vlivem LSD si sice určitě všimnete, že máte v baráku chlapa, který tam nepatří (když ho uvidíte), ale i když vám dojde, že tam jde krást, vyhodnocování taktické situace bude nejspíše katastrofální.

Příklady výše popisují stav na dost vysokých dávkách (třeba 500 mikrogramů a více); při nižších dávkách to ani zdaleka není tak hrozné a lidé běžně přemýšlejí dopředu a plánují běžné věci. Každopádně je v případě, kdy tripuje několik lidí spolu, vhodné mít s sebou někoho, kdo si vezme málo, případně užije jinou drogu bez halucinogenních účinků (nebo vůbec nic, je-li mu to příjemné).

Část druhá: Smyslové vjemy

Smyslové vnímání člověka pod vlivem LSD je do jisté míry zkreslené. Nejedná se přímo o halucinace, kdy by vaše smysly vytvořily něco z ničeho, ale velice často klamou o tom, co skutečně vnímají, respektive prolínají se s představivostí.

U zraku je to zjevné a prokazatelné: Člověk vidí v pohybu objekty, které jsou ve skutečnosti statické; zejména ty barevné či pokryté vzory. Barvy i vzory se prolínají, mísí, vlní, prýští, překrývají, pohupují, bublají, kývají, rotují, přibližují, vzdalují, tříští; podobný zážitek můžete mít s některými optickými klamy, kdy se díváte na obrazec, který se před očima zdánlivě pohybuje – na tripu se tak hýbe skoro vše, ačkoliv některé předměty více než jiné (nejvíce ty barevné a se vzory – například barevné fraktály).

Ostatní smysly pravděpodobně též vnímají deformovaně, i když o tom jen těžko lze sehnat tak přesvědčivý důkaz jako o zraku (že se něco hýbá, když to má být statické, je celkem jasné; zda člověk slyší znít notu jinak, než obvykle, se prokazuje těžko). Je to ale pravděpodobné, neboť například pro většinu lidí na tripu je příjemný poslech elektronické hudby – i v případě, že ji jinak rádi nemají. Znám i lidi, kterým pod vlivem LSD chutnají trochu jiné věci než normálně a domnívám se, že s hmatem a čichem to nebude jiné.

Halucinace si mysl upravuje tak, aby výsledné vjemy byly příjemnější a více podle vašeho gusta; funguje to na velmi podvědomé úrovni, takže si nemůžete úplně aktivně zvolit, co budete vnímat, ale většinou je to zvoleno samo tak, aby byl výsledný prožitek krásný. Já osobně jsem pod vlivem LSD daleko vnímavější k barvám (veselé barvy normálně moc nemusím, na tripu ano), velmi mě oslovuje hudba, kterou běžně neposlouchám a nebývale mi chutná ovoce a zelenina.

Dalším úžasně krásným prožitkem je, když se vjemy z některých smyslů propojují dohromady, takže člověk pak například „vidí hudbu“ či „slyší barvy“ a podobně (k tomu je spíše zapotřebí vyšších dávek). Protože na popis tohoto prožitku se lidé často ptají, pokusil jsem se jej nějak popsat přímo na tripu, což se mi (s vypětím všech sil a používáním notepadu pro zápis myšlenek, aby se nerozutekly) snad podařilo.

Nejprve jsem se zaměřil na „vidění hudby“; došlo mi, že k tomu dochází v momentě, kdy člověk poslouchá hudbu a sleduje nějaký objekt, který se mu pod vlivem halucinací mění před očima. „Vidění hudby“ pak nastane tehdy, když se halucinace přizpůsobí rytmu a barvy se mění přesně tak, aby to při poslechu lahodilo naší mysli. Můžete si to představit podobně jako například videa, ve kterých se mění obrazce podle toho, jak hraje hudba, avšak s jedním rozdílem – na tripu jste tvůrci toho videa vy sami. Nikoliv vědomě, abyste se na to museli soustředit, vaše podvědomí to dělá úplně samo a přesně tak, aby to bylo co nejpříjemnější. Vidíte tedy tu variantu, která připadá vašemu oku nejkrásnější v souvislosti s tím, co slyšíte. Je přece jiný zážitek poslouchat hudbu někde na záchodě a přehrát si tutéž skladbu v příjemném prostředí; a slyšet ji na tripu je ještě úplně jiná liga. Posloucháte hudbu, slyšíte tříštění tónů a před vámi se zjevují obrazce, které ten prožitek dokonale dokreslují; v tu chvíli prožíváte čistou krásu.

A zkuste si pak položit na jazyk nějaké koření, třeba obyčejnou sůl (nebo cokoliv, co vás v té chvíli napadne); chuťové vjemy to, co slyšíte a vidíte, ještě znásobí. Určitě znáte pocit, kdy se nějaká chuť jakoby skokově rozlije ve vašich ústech; tento skok může být doprovázen zvratem v melodii (podezřívám svou mysl dokonce z toho, že pomocí halucinací synchronizuje oba tyto jevy, aby zdánlivě proběhly ve stejný čas, i kdyby se reálně třeba odehrály pár okamžiků po sobě).

Na stejném principu fungují i ostatní smysly. Při nízkých dávkách neprožijete pravděpodobně žádné jejich „spojení“, možná velice zřídka zraku a sluchu; na vysokých dávkách budete mít pravděpodobně zrak a sluch „propojený“ po většinu času, zatímco ostatní smysly se budou náhodně „propojovat“ také. Mým nejsilnějším zážitkem v tomto směru bylo, když jsem hudbu zároveň slyšel, viděl, chutnal a sahal na ni; i s čichem se mi povedlo ostatní smysly propojit, ale ne v jeden okamžik zároveň.

Krom výše uvedených zážitků je celkem běžné, když si vaše mysl hraje s perspektivou, vidíte věci dále, blíže, než skutečně jsou, případně je vždy blíže ta, na kterou pomyslíte a podobně. Dále se občas vyskytují celkem náhodné zajímavé halucinace, které nelze moc dobře popsat (ony ani ty výše uvedené bych nedokázal popsat; kdybych si neudělal poznámky, skončil bych asi u toho, že prostě vidíte hudbu a je to naprosto úžasné, nenapadlo by mě, že jde vlastně o zrakovou halucinaci v rytmu hudby), například jsem jednou v místnosti slyšel v jeden okamžik hlasy všech přítomných „v kulatých rotujících vrstvách obklopených hudbou“ – a vážně nedokážu popsat, co to znamenalo, tehdy takový popis smysl dával, takže jsem si jej tak uložil do paměti (ne slovně, ale v té vzpomínce jsou ony hlasy hmotné objekty).

Část třetí: Emoce

Vše na tripu je řízeno emocemi, neboť logika zůstává upozaděna kvůli její těžké dostupnosti. Chce-li se naše mysl cítit dobře, podvědomí ovlivňuje všechny vjemy tak, aby byly příjemné, často používá asociace: Vidíte člověka, kterého neznáte, ale podvědomí vám ukáže jeho podobnost (ať už iluzorní či skutečnou) s někým, koho máte rádi, což ve vás vyvolá pozitivní dojem. Příjemné věci rádi prožíváte znovu a znovu, takže vám v hlavě znějí zvuky či slova, kterými si děláte dobře, nemusejí dávat příliš smysl. I ve střízlivém stavu raději sledujete krásné věci než ošklivé; pod vlivem LSD se vám však ty příjemné věci jen hrnou na mysl. Je úplně jedno, zda se jedná o něco konkrétního, či spíše abstraktního. Já osobně třeba miluji pocit „heuréka“, který člověk má, když něco vyřeší a na něco přijde; na tripu mám ten pocit snad po každé trochu delší myšlence. Ale i přehrávání si příjemných scén v hlavě, sousloví, úryvků, prostě cokoliv, co vám udělá dobře, ale bez drogy na opakované prožívání nemáte dostatek myšlenkové kapacity a času. Mně se třeba naposledy moc líbilo psát pořád dokola veselými barvami text „DJ SONA TŘÍŠTÍ“ a cítit u toho, jak se tříští tóny elektronické hudby; ta věta mi zněla v hlavě pořád dokola a já se k ní neustále vracel. Zapnul jsem tedy MS Paintbrush, jelikož software s hezčími efekty jsem v kamarádově počítači nenašel, a…

DJ SONA TŘÍSTÍ

Emoce však nejsou vždy jen pozitivní; někdy se stane, že (většinou během interakce s jinými lidmi) člověka něco zmate, případně naštve či rozhodí. Normálně to nebývá až tak velký problém, protože je-li mysl nastavena tak, že chce přijímat hezké věci, něco hezkého si celkem vzápětí najde, takže když mě něco malinko vyvede z míry, stačí sednout k počítači, znovu obtáhnout „DJ SONA TŘÍŠTÍ“ a je dobře.

Horší je, když problém není venku, ale vevnitř; mysl se ne vždy chce cítit dobře, což může být dáno buď melancholickou povahou ztripovaného jedince, nebo klidně současnými starostmi, stresem, nepohodou. Takový stav může trvat až celou dobu a říká se mu bad trip. Dobré je, že bad trip nastává zřídka (řada uživatelů LSD tu zkušenost vůbec nemá, ani když drogu berou opakovaně); špatné však je, že tento stav nemusí být způsobem pouze povahou, ale také současnou situací a starostmi dotyčného, což znamená, že když spolu bere drogu více blízkých lidí a jeden ve svém bad tripu interaguje s ostatními, může svoji nepohodu přenést dál (není to pravidlem, ale může k tomu dojít).

Všechny ty krásné halucinace, které podvědomí vytváří (souznění barev s hudbou a tak dále) a o kterých jsem psal výše, jsou tvořeny stále, leč ne tak, aby byly příjemné, ale naopak nepříjemné. Bad trip je noční můrou v bdělém stavu, všechno je špatné, nepříjemné, na člověka útočí jeho vlastní halucinace a veškeré asociace, o kterých jsem se výše zmiňoval, že spojují vše, co vidíte, s tím, co máte rádi, fungují též naopak – vše vám připomíná bolestivé zážitky. Psychická bolest, hnus, strach, paranoia, každé chování lidí kolem si vykládáte jako útok, zradu; naštěstí se sami cítíte tak slabí, že typicky nemáte chuť se „bránit“, ale spíše někam zmizet a užírat se tam neštěstím, nebenenávistí, hanbou a pocitem prohry.

Část čtvrtá: Další zážitky a dávkování

Výše popsané stavy (naprostá neschopnost udržet myšlenku a podobně) se týkají třeba dávek kolem 400 mikrogramů a více; v takovém stavu je možné prožívat i další věci, pokud se o to člověk snaží. Lze zažít „vidění do nitra věcí“, případně „opuštění svého těla a pohled zvenčí“ a další iluze, které občas mění (rozšiřují) pohled uživatelů LSD na svět (uvědomují si věci, které je předtím nenapadly).

Stav, ve kterém se bude během tripu člověk nacházet, lze do značné míry ovlivnit vůlí (respektive se to lze naučit), dávkou a může se měnit. V zásadě je možné pod vlivem LSD dělat spoustu různých věcí; základem je nejspíše poslech muziky, u čehož si můžete užívat další akce: přemýšlení o věcech z jiného úhlu pohledu (vysoké dávky umožňují spíše zkoumání pocitů, nízké dávky netradiční vhled na různé problémy), spirituální či nevšední zážitky (setkání s bohem či mimozemšťany, vidění podstaty věcí, opouštění těla, smrt a znovuzrození – zde jsou zapotřebí extrémní dávky), něco jako „astrální projekce“ (osobně jsem se například díval na hořící svíčku s tekutým voskem, který se změnil v jezero a knot ve strom v plamenech, já stál na břehu a vše sledoval) a samozřejmě nepřeberné množství smyslových zážitků od poslechu hudby a sledování krásných věcí přes jezení až po sex (což je pod vlivem LSD extrémně silný – a někdy i dost divný – zážitek, avšak při moc vysokých dávkách je problematická souhra partnerů – v takovém případě asi není dobré spát s někým, s kým nespíte už dlouho). Téměř všechny halucinace se lze do jisté míry naučit usměrňovat a řídit (je tedy možné si například vybrat, zda si chcete hrát s perspektivou, barvami nebo čímkoliv dalším).

Já osobně jsem pod vlivem LSD poznal ještě další zajímavou věc – měl jsem to štěstí narodit se s povahou velice šťastnou, nikdy v životě jsem netrpěl (ani přechodnými) depresemi, smutkem, melancholií, pocitem méněcennosti a vůbec jakoukoliv iracionální bolestí. Vlastně jsem pořád dlouhodobě šťastný, i když se mi občas nedaří a mám všechny důvody nebýt; vždy si najdu něco, co mi pocit štěstí dá. Samozřejmě se mi občas stane, že mě něco naštve, zamrzí, vyděsí a podobně, nicméně vždy to má konkrétní důvod a „na pozadí“ vlastně pořád cítím štěstí a pokoj (navíc nikdy nemám „špatnou náladu“ jen tak). Protože jsem „bezdůvodnou emocionální bolest“ nikdy nepoznal, velice jsem se o ni zajímal, četl si zpovědi (manio)depresivních lidí, ale nikdy se do toho nedovedl vžít. Až jednou na LSD s jedním velmi blízkým člověkem, jenž prožíval bad trip, se mi povedlo do takového stavu spadnout také (viděl a cítil jsem jeho utrpění, čímž se aktivovalo i mé). Jelikož mě deprese vždy fascinovaly a já je chtěl prozkoumat více, vzal jsem si dalších několik set mikrogramů drogy. Pak následovala dokonalá emocionální bolest, vše bylo špatně bez zjevného důvodu; svět zahalily sračky. Hudba, která ještě před pár hodinami zněla božsky, mi rvala uši, stěny mě umačkávaly, v ústech jsem měl nepřekonatelnou pachuť a celé to nemělo vůbec žádný důvod. Zkoušel jsem si schválně pomoci – racionální úvahou na téma, že se vlastně nic hrozného neděje. Nebylo to k ničemu, protože jsem tu úvahu nebyl schopen dokončit; neboť jakoukoliv ucelenou myšlenku ihned v zárodku rozdrtila všudypřítomná špína, bolest a marnost. Chtěl jsem zmizet, prostě nebýt, konečně se mi podařilo zakusit ten pocit; pak mi došlo, proč možná lidem v depresích nepomáhá racionální vysvětlení na téma, že bude dobře – ta bolest prostě přebíjí jakoukoliv úvahu, které dotyčný v danou chvíli nejspíše není schopen. Tento stav mě přešel asi za dvě hodiny, neboť jsem byl tak fascinován jeho průzkumem, až se má mysl dostala „do pohody“ jen tím pocitem zkoumání, který mě začal uspokojovat.

Mám dobrou kamarádku, která to dokáže i naopak – umí si vzít LSD, když se cítí mizerně, a prožívat štěstí i krásu. Něco podobného však nedoporučuji zkoušet tomu, kdo nemá s touto drogou příliš zkušeností, neboť brát LSD se silně negativními emocemi je nejsnazší cesta k bad tripu. Ze stejných důvodů se určitě vyhněte halucinogenům v případě, že máte sebedestruktivní sklony, nebo jste dokonce psychopaté, rádi ubližujete lidem a podobně – na tripu byste tak skutečně mohli jednat; také není dobré být po dobu působení látky v kontaktu s lidmi, které nemáte rádi, případně s nimi máte komplikované vztahy.

S dávkováním je třeba být velice opatrný; každý trip je jiný a některé se od sebe liší extrémně moc i na stejné dávce. Nikdy si nedávejte výrazně víc, než kolik už dobře znáte (což neznamená z jednoho tripu); dávky je lepší zvyšovat postupně než skokově. LSD není „párty droga“, kterou do sebe hodíte a „nic neřešíte“; naopak se můžete šeredně spálit, zejména labilnější jedinci si mohou způsobit trauma. Je nutné mít před ní neustálý respekt; obecně platí (a viděl jsem to u mnoha lidí), že jakmile někdo tento respekt ztratí, šeredně se mu to vymstí. Mám s LSD dlouholeté zkušenosti, prošel jsem si desítkami tripů, postupně jsem vyzkoušel obrovské množství různých dávek (až do 3000 mikrogramů) a musím konstatovat, že můj respekt k této droze je daleko větší než na počátku; dávám si tedy dobrý pozor (třeba kdykoliv jsem v novém prostředí, na nové dávce, droze od nového dodavatele – a nespojuji více nových věcí naráz). Kdykoliv jsem získal pocit, že LSD už docela znám, vždy mě nějaký trip něčím překvapil. Pochopení a využití obrovského potenciálu, který tato droga má, je dle mého názoru celoživotní cesta, na které se člověk stále něco učí; nejen nové věci, ale i o droze samotné.

Důvodů k braní LSD může být celá řada: Například snaha zkoumat sebe sama, své podvědomí, emoce, vidět věci z nevšedního úhlu pohledu, utřídit myšlenky, získat spirituální zkušenosti, případně zažít krásu, vidět hudbu, slyšet barvy, být přehlcen emocemi a vjemy. Zejména logicky myslící lidé, kteří nejsou od přírody příliš emocionální, mohou získat zážitky naprosto nevídané a vzdálené všemu, co znají; pomocí nich pak mohou lépe porozumět těm, kdož jsou ze své přirozenosti spíše více emocionální. Já osobně tuto drogu beru dvakrát až čtyřikrát ročně; dělal bych to i častěji, ale jako programátor musím mít čistou hlavu, krom toho mi trip koliduje i s dalšími zálibami (například psaním). Čas od času je však nádherné pohlédnout na svět z jiné perspektivy a plně prožít každý tón, barvu, chuť, dotyk i vůni a být jen zaplaven krásou…

Některé věci (zejména spojené s emocemi, mezilidskými vztahy, uměním či vnímavostí) se mohu díky této droze učit neskutečně rychle; nemusím je jen analyzovat, mohu je konečně cítit a vnímat, což je mi bez LSD v mnoha případech zapovězeno. Učím se rozumět emotivním lidem, lépe s nimi jednat a nezraňovat jejich city; protože díky LSD si mohu sám vyzkoušet, jaké to je být citlivý a zranitelný. Na každém tripu pochopím spoustu věcí, které bych se jinak učil roky; pak je několik měsíců zpracovávám a začleňuji do běžného života. LSD pro mě není droga pro zábavu; je to biohacking, nástroj k sebepoznání, učení a sebezdokonalování.