Rozcestník
title scroll

Dimenze života aneb O čem si doma povídají modelky a sportovci?

Vážení čtenáři, ačkoliv moc často nepíši o jiných věcech než o anarchokapitalismu, tentokrát to po dlouhé době zas jednou udělám. Rád bych se vás totiž zeptal na něco, co nesmírně toužím vědět; aby však mohla být má otázka pochopena, musím zde nejprve vyjevit něco ze svých životních zkušeností a postřehů. I ty mohou třeba někoho obohatit, ale určitě mezi vámi bude spousta takových, kteří k nim došli už dávno, a dnes je považuji za triviální; v takovém případě se omlouvám za nesmírně zdlouhavý „úvod“, ale lépe to neumím.

Nedávno jsem viděl ve svém oblíbeném pořadu Debatní klub diskusi dvou šachistů. Mluvili o tom, jak šachy obohacují jejich životy; a potažmo i životy dalších lidí. Ačkoliv šachy už dlouho nehraji, chápal jsem dost přesně, o čem mluví; krása podobného typu se skrývá i v dalších věcech, se kterými jsem se v životě setkal. Sami zmínili matematiku (ač pro ně jsou samozřejmě šachy lepší), já bych rozhodně přišel i s programováním, některými dalšími hrami (oni se třeba dost nelichotivě vyjadřovali o hrách počítačových, v čemž měli do značné míry pravdu, avšak jednak nelze jejich kritiku vztáhnout na všechny, ale především opomněli krásu jejich tvorby) nebo s pronikáním do tajů hardware (či dalšími přísně logickými věcmi).

Líbilo se mi, jak oba zdůrazňovali nutnost obrovské (a nikdy nekončící) práce se svou hlavou, ke které neexistují „zkratky“ a se nedá „okecat“; vyzdvihovali krásu objektivní metriky toho, kdo co umí a neumí, kdo vyhrál a kdo prohrál; šachy prezentovali jako nikdy nekončící cestu na celý život (a totéž bych já osobně řekl třeba i o tom programování a dalších věcech); správně poukazovali na to, že nedostatek talentu člověku sice možná může zabránit v tom, aby se stal světovou špičkou, ale rozhodně ne v tom, aby při vynaložení dostatečné píle nemohl dělat téměř cokoliv, co ho může obohatit – takže když někdo říká, že „na to nemá hlavu“, často to neznamená víc, než že tomu nechce věnovat čas.

Byly doby, kdy jsem v životě vyhledával prakticky jen a pouze tuto krásu; jiná mě prostě neoslovovala. To bylo dáno dost možná i tím, že mé vrozené nadání k logickému myšlení do značné míry kompenzuje nedostatek talentu snad pro všechno ostatní. Od malička jsem v pozitivním smyslu vyčníval v matematice, logice, programování a obecně téměř všech exaktních disciplínách, zatímco v negativním smyslu v jazycích, umění, mezilidských vztazích a vlastně ve všem, co vyžadovalo spíše cit, vnímavost a otevřenost emocím. Snadno jsem tedy nacházel krásy toho světa, o kterém mluvili ti dva šachisté (pokud se z nich umíte radovat také, víte přesně, o čem mluvím; v opačném případě doporučuji se podívat na ten rozhovor, byť jej možná shledáte nudným), zatímco všechny ostatní mi unikaly.

Před lety bylo to, o čem mluvili ti dva, v podstatě celým mým světem (byť ne zrovna v podobě šachů; ale šlo o stejnou dimenzi poznání a radosti). Když jsem narážel na lidi úplně jiné, kteří čerpali své životní štěstí z věcí na hony vzdálených, nerozuměl jsem jim ani v nejmenším; nechápal jsem, o čem mluví. A protože prakticky veškeré mé dětské pokusy o pochopení narážely na výsměch nebo více či méně drsné naznačení, že tohle prostě pro mě není (což se tak vážně mohlo jevit, neboť má necitlivost k neexaktním krásám světa byla vážně enormní), smířil jsem se s tím, že to tak asi vážně bude. Lidi, kteří viděli svět o hodně jinak než já, jsem typicky nebral moc vážně; nerozuměl jsem jim a oni většinou nedokázali mluvit jazykem mně srozumitelným.

Až v dospělosti vstoupil do mého života člověk, pro kterého byly emoce a city tím, čím pro mě analýza a logické myšlení; a naopak její ochota se nad věcmi logicky zamýšlet přibližně odpovídala mé ochotě vidět věci i jinak. Ani jeden z nás neměl sebemenší tušení o světě toho druhého; přesto jsme se z nějakého důvodu vzájemně zaujali, začali se respektovat a učit jeden od druhého. Strávili jsme spolu spoustu času a fascinovaně sledovali, jak ten druhý přistupuje k životu. Pochopitelně se to neobešlo bez silných bouří, které jsme však vždy překonali a pokračovali v učení se.

Dlouhé roky mi trvalo dojít k poznání, že stejně fascinující dimenzi našeho světa, jakou je ta „logická“, lze najít i na poli úplně jiném; a nejde jen o umění (to vnímám spíše jako prostředek), daleko spíše bych to nazval „rozvojem duše“. Úplně stejně jako lze trénovat mysl, člověk se může rozvíjet i v oblasti „duše“, jen to není tak dobře měřitelné a mnohem složitěji uchopitelné. Sem patří dobrota, vlídnost, odpuštění, lidskost, ale i „spirituální vnímavost“ (ať už ve smyslu víry či zkoumání času, duše, života, smrti…), také výše zmíněné umění (pro mě zejména hudba), mezilidská komunikace beze slov a spousta dalších věcí, které neumím ani popsat. Omlouvám se, pokud tento odstavec působí zmateně (a pro někoho možná i „šáhle“, mé vyjadřovací prostředky v tomto směru nejsou zrovna na výši).

Abych lépe popsal, co myslím těmi dimenzemi (tu „logickou“ nazvěme třeba „dimenzí mysli“, zatímco tu „citovou“ neumím popsat lépe než „dimenzí duše“), zkusím uvést příklady, co mi osobnostní rozvoj v těchto oblastech dal, čemu užitečnému pro život jsem se v nich naučil, nebo se alespoň učím. Protože se pokusím do několika odstavců shrnout spoustu důležitých životních zkušeností, upozorňuji, že se jedná o přílišné zjednodušení; o každé z následujících vět bych nejspíše mohl napsat článek, takže je nelze brát úplně doslova.

Seberozvoj v dimenzi mysli mi dal pochopitelně schopnost řešit logické problémy, ale to zdaleka není vše. Naučil jsem se přijímat kontraintuitivní závěry a přirozeně s nimi pracovat; například: Evolučně máme zakódováno věřit osobní zkušenosti, jenže dnes máme v některých oblastech lepší nástroj – statistiku; rozpoznat tyto oblasti, umět pracovat se statistikou a tam, kde to dává smysl a nadřazovat ji osobní zkušenosti, je nesmírně cenná schopnost, která celé řadě lidí chybí. Trénink mysli člověku též přináší schopnost dívat se na sebe s nadhledem (jako na ostatní) a posuzovat věci, které se mu stanou, podobně jako kdyby se staly někomu jinému, nedávat jim větší důležitost. Další cennou schopností je třeba možnost uchopit složitější věci jako celky (tedy s jejich pozitivy i negativy) a nedělit je, neujíždět si jen na tom dobrém a neignorovat cenu, kterou je třeba zaplatit (socialisté dělají často tuto chybu třeba u přerozdělování a státních donucení, kdy nedokáží zároveň vidět přínosy i negativa; z debaty s nimi často plyne, že ty věci prostě oddělují a nepracují s nimi jako s jedním celkem).

Seberozvoj v dimenzi duše mě naučil akceptovat různé pohledy na stejnou věc; a zabývat se věcmi i v případě, že nedávají smysl a nejsou logické, jelikož i takové mi mohou nakonec něco dát. Poznání, že někteří lidé mají intuici a dokáží číst řeč těla, takže ve sdělení mohou vnímat i věci, které nebyly vyřčeny; a i když jim logickým rozborem slov ukážu, že to, co v projevu vidí, v něm ve skutečnosti nezaznělo, mohou mít pravdu a odhadnout řečníkovo sdělení lépe než já. Když má někdo pro cokoliv osobního pocitové důvody, učme se je akceptovat a rozumět jim, nedává smysl je shazovat; dotyčný je pak typicky „zakryje“ smyšlenými důvody logickými, které ale nejsou skutečné, takže se vede diskuse o ničem. Kdo odmítne obsah pro formu, nemusí být ignorant; může jít o citlivého estéta. Lidé často zraňují ostatní ne proto, že by byli zlí, ale proto, že se sami nedokáží dost dobře vyrovnat s vlastní bolestí a zraněními. Když někdo vnímá svět skrze emoce, není to „podřadné“ tomu, když jej vnímá analyticky; jsou to dva různé a stejně hodnotné pohledy, které mají své výhody a nevýhody.

K ohromně cenným postřehům jsem pak došel spojením poznatků z obou dimenzí. Jednak jsem se naučil doopravdy radovat ze svých chyb, což neuvěřitelně zrychlilo můj životní proces učení. Především mi však došlo (a podařilo se aplikovat do života), jak zásadní je „milovat své nepřátele“; a že to není stupidní altruistické heslo. Doopravdy chci, aby se lidem, kteří proti mně něco mají, dařilo a měli se dobře; a mé důvody jsou docela sobecké: Kdo je v životě šťastný, má daleko menší chuť bojovat a ubližovat. Spokojení lidé jsou přístupnější mírovým řešením. Budou-li lidé, co mě nemají rádi, šťastní a spokojení sami se sebou, můj život se zlepší. S tím souvisí i poznání o důležitosti odpuštění; když někomu skutečně odpustím, polepším si tím především já sám. Když k němu chovám negativní emoce, znamená to, že si pěstuji negativní emoce ve své hlavě! Nemá smysl se ptát, zda si odpuštění zaslouží dotyčný; když nám někdo ublíží, ptejme se, zda si my zasloužíme mu odpustit – a odpověď snad musí být vždy kladná. K těmto závěrům a jejich domýšlení do důsledků byly třeba poznatky dimenze mysli i duše.

Doufám, že pokud jste dočetli až sem, už chápete, co myslím těmi „dimenzemi“, i kdybyste se třeba aktivně rozvíjeli jen v jedné z těch dvou, o kterých jsem psal; člověk se může v obou zdokonalovat patrně do libovolné míry, neustále bude co objevovat. Můj svět byl mnoho let „jednorozměrný“; a vídám kolem sebe lidi, kteří to mají podobně, ale i jiné, jejichž záběr je obrovský, jenže i takové, u kterých nevidím aktivní rozvoj v ani jedné z těchto oblastí. A tím se dostávám k otázce, o které jsem mluvil na začátku článku: Jaké další dimenze znáte? Kolik jich vůbec je?

Myslím, že vím minimálně o jedné další, ačkoliv sám se v ní prakticky vůbec nerozvíjím – je to práce se svým tělem. Když sleduji interakce lidí, kteří na svých tělech pracují, vidím mezi nimi podobné porozumění jako třeba mezi těmi šachisty, jen samozřejmě na úplně jiné úrovni (protože ti dva svá těla nejspíše nerozvíjejí). Páry modelek a sportovců, které bývají mnohými odsuzovány pro povrchnost, dle mého názoru často sdílejí právě seberozvoj v dimenzi těla; podobně jako páry vědců totéž v dimenzi mysli a páry umělců zas v dimenzi duše. Je to však vše? Mám na světě „jen“ mysl, duši a tělo? Nebo existují tisíce takových dimenzí? Znáte nějaké? Mně osobně trvalo neuvěřitelně dlouho, než jsem uchopil a začal se aktivně rozvíjet v dimenzi duše; ale jejím spojením s dimenzí mysli jsem dosáhl v životě věcí, ke kterým bych jinak zůstal slepý. A tak přemýšlím, zda se i ve svém neustále plném kalendáři o něco nepřipravuji, když zanedbávám tu poslední dimenzi, o které tuším, že existuje. Nebo dokonce spoustu dalších?